Krásy Španělska s návštěvou Marseille

KRÁSY ŠPANĚLSKA S NÁVŠTĚVOU MARSEILLE (25.9 - 3.10.)
Náš školní zájezd začal někdy v březnu tohoto roku poté, co jsme zaplatili částku stanovenou cestovní kanceláří. Následujících sedm měsíců jsme snad úplně všichni nemohli usnout touhou už být v autobuse směr Španělsko a když už jsme náhodou začali zapomínat na následující zájezd sešli jsme se v aule našeho gymnázia a rozdali si tuny papírů, které měli pravděpodobně diagnostikovat naše spánkové deprese.

PÁTEK 25.9. ODJEZD Z TŘEBONĚ
Poté co těchto úmorných sedm měsíců pominulo pětadvacátého září ráno a vystřídal je strach z toho, že se nestihneme sbalit a být u školy i se stovkami “potřebných“ věcí, které zajisté plně využijeme už ve třináct hodin kdy “měl“ autobus narvaný až po uši vyjíždět. Chyby se ale stávají, protože jen na málo školních zahraničních výletech alespoň jedna občanka nebo pas nezůstávají doma, a tak se odjezd asi přes padesáti nadšených lidí odsunul na půl čtrnáctou hodinu ale již k večeru se z chyby, která všem úplně neposunula koutky úst do vyšší nadmořské výšky stala chybička na kterou, zejména ti již spící, zapomněli takřka úplně.

SOBOTA 26.9. OKOUZLUJÍCÍ MARSEILLE
Jak už z názvu zájezdu Krásy Španělska s návštěvou Marseille vyplívá Španělsko bude opravdu krásné a Marseille bude jen zastávka na nutné stání autobusu po dvaceti čtyřech hodinách jízdy ale opak je pravdou a Marseille s klidem na srdci mohla konkurovat ostatním španělským městům a stát se jednou z šesti třešniček na dortu, které jsme na našem poznávacím zájezdu snědli. (Poznámka pod čarou, která však není pod čarou: Ten dort jsme jedli od shora aby ty třešně vyšli.) Poté co nám všem přišla esemeska vítejte ve Francii = (Budete volat dráž.) autobus zastavil a my jsme se převlekli do teplejšího klimatu druhého největšího města Francie. Při druhé zastávce jsme se už nepřevlékali protože jsme právě dorazili do Marseile s dvěmi el a prohlídku města jsme zahájili spíše než prohlídkou města prohlídkou kaváren a stánků s jídlem tudíž rozchodem. Poté co někteří památkověrní navštívili západní část města a radnici jsme nastoupili na loď, která nás odvezla na ostrov If. Po vylodění na Ifu jsme si prohlédli pevnost ve které byl údajně vězněn hrabě Monte Christo a spousty dalších vězňů soudě podle cedulek nad celami. Když už jsme prošli téměř celý ostrov svolal nás hlasitý smích jedné neznámé ženy jejíž jméno bylo strašlivě dlouhé a údajně začínalo na J a končilo na Annu a odjeli jsme z ostrova. Po cestě jsme měli krásný výhled na orientační body města jako katedrála Notre Dame de la Garde nebo velkou modrou kancelářskou budovu, která nás snad přitahovala víc protože nebyla na kopci vysokém sto padesát metrů na který jsme se chystali vystoupat. Na konec plavby, přes veškeré snahy vyfotit tyto orientační body při větší hustotě lidí než v zemi našich “obchodních partnerů“ a rychlostí přes čtyřicet uzlů se podařilo utržit pár rozmazaných fotografií a s odpočatými nohami vylézt z lodi. Pak už nás čekal jen slibovaný výstup na kopec s odpočinkem zhruba v půli u katedrály jejíž jméno jsem zapomněl. Po prohlídce Notre Dame ze které byl výhled na celé město, přístav a fotbalový stadion jsme se spřízněni s rozchodem odebrali každý po svém kolem středu Marseille k autobusu. Avšak ještě předtím než jsme odjeli do nočního ubytování F1 jsme si prohlédli výstavu středomořského umění, kultury a kytek postavenou v polozřícenině a dvou nových zajímavých komplexech spojených kamennými mosty a také, bohužel jen z venku, protože se připravovala na mši od nějakého vysoce postaveného církevního hodnostáře jsme si prohlédli hlavní katedrálu v Marseille a blízkou baziliku.

NEDĚLE 27.9. ÚMORNÝ CELODENNÍ PŘEJEZD
Poté co jsme se nasnídali v “hotelu“ F1, který byl docela dostačující pro naše základní životní potřeby až na antiabsenci vody v kafématu a otočení se o tři sta šedesát stupňů (Někdy i celsia.) ve sprše jsme se asi se sedmnácti minutovým zpožděním, které způsobilo psychické vyčerpání naší španělštinářky a nám přineslo neopakovatelný a nanejvýš poučný proslov odebrali na celodenní cestu autobusem do hotelu kousek od města Valencie. Po cestě se pouštělo spousty filmů a jak už to tak bývá některé byly lepší a některé úplně tragické jako například “film“ Maska, který byl asi určen k potrestání nás za zpoždění toho rána ale některým podle mého zaujatého názoru mentálně slabším se očividně líbil. Po cestě jsme ale viděli kromě odstrašujících filmů také nádhernou krajinu jižní Francie, Katalánska a Valencie kterou jsme projížděli po tříproudých dálnicích. Když jsme konečně dojeli na hotel ve kterém jsme měli spát dvě noci tak jsme se najedli v trošku hůře organizované ale dobré restauraci v přízemí hotelu a posledními silami se doplahočili do svých pokojů, kde si ti statečnější i stačili vybalili než se zhroutili na postel.

PONDĚLÍ 28.9 FUTURISTICKÁ VALENCIE
Náš den jak už to tak i u většiny ostatních dnů bývá začal tím že jsme vstali a šli na snídani. Poté co jsme se najedli a nastoupili do autobusu jsme jeli asi půl hodiny a vystoupili v třetím největším městě Španělska. Prohlídku Valencie jsme zahájili procházkou v městečku umění a vědy kde jsme si prohlédli spoustu dech beroucích novodobých staveb z betonu, železa, skla a glazurované mozaiky jako například muzeum rostlin v okolí Valencie Umbracle, Hemisféru nebo muzeum vědy prince Filipa. Poté jsme se odebrali k obřímu oceánografickému areálu kde nám s “opravdovou lítostí“ oznámili že otvírají až za půl hodiny a tak jsme se odploužili k blízkému vjezdu do podzemních garáží nějaké kancelářsko-státní budovy kde jsme si i nad protesty nějaké vrátné, která nebyla příliš nadšená naším počínáním posedali na zeď kolem vjezdu a dali si neoficiální rozchod. (Ke konci spíše rozsed.) Když jsme se konečně dostali do největšího akvária Evropy, zjistili jsme že půl hodina čekání a pocit že jsme lehčí o třináct euro se vyplatil. V podzemních akvárií a futuristických stavbách se skrývalo ohromné množství vodních, podvodních ale i nevodních živočichů které brali dech nejen svou krásou ale i rozmanitostí druhů. V areálu se nacházel i pavilon ptactva a pavilon arktických živočichů kde zejména paní Bušková s trávila přes půl hodiny času pozorováním mrožů a byla by tam ještě mnohem déle nebýt dugongů v druhé části pavilonu. A ještě před tím než jsme prošli dlouhým a rozsáhlým parkem, který byl vystavěn namísto řeky Turii, která byla odkloněna kvůli častým záplavám v šedesátých letech posledního století minulého tisíciletí k historickému centru města Valencie jsme navštívili velkolepou delfíní show, která se čirou náhodou konala právě v době naší přítomnosti. (Náhoda, nemyslím si.?) Poté co jsme si prohlédly slibované historické jádro města Festivalů jako například Basiliku de la Virgen,ze sedmnáctého století, katedrálu na hlavním náměstí ve které je údajně ukryt svatý grál v podobě kalichu z achátu, bránu Torres de Serranos vztyčenou ve druhé polovině čtrnáctého století jako vítězný oblouk nebo ústřední tržnici Mercado Central ve které jsme si dali vítaný rozchod jsme se přesunuli klikatými ulicemi k toreadorské aréně a protože k našemu zklamání byla býčí aréna už zavřená jsme alespoň navštívily blízké nádraží kde si Kačka Janů našla zálibu odpovídat na španělské dotazy stánkařů anglicky. A když už jsme byli unavení po celém dlouhém dni tak nás vyzvedl autobus ke kterému jsme ovšem museli doběhnout přes čtyřproudou silnici s časovým omezením semaforu ale to se tak jako celý den povedlo a i přes zataženou oblohu a očekávaný déšť na nás nakonec spadly jen tři kapky. (Samozřejmě jsme je počítali.)

ÚTERÝ 29.9. MALEBNÉ TOLEDO
Jelikož Španělsko je země asi tak veliká jako Pyrenejský poloostrov bez Portugalska, Gibraltaru a Andorry a možná ještě větší tak vzdálenosti mezi městy v něm tvoří bezmála stoky kilometrů a tak nejenže jsme vstávali brzy ale do dalšího z cílů naší cesty jsme dojeli asi až hodinu před polednem a tak nám na prohlídku historické perly Španělska zbývalo jen velmi málo času. I přes to jsme odhodlaně vystoupili z autobusu a pustili se do hlavního města autonomní oblasti Castilla La Mancha. Do Toleda jsme vstoupili hlavní historickou bránou a ihned započali výstup spletitými uličkami Toleda. Po cestě jsme skoukly spousty rotund, klášterů, bazilik, kostelů a bran a také jsme se několikrát a to i přes veškerou soustředěnost naší průvodkyně ztratili ale přes to vše to mnohým nevadilo protože jsme díky tomu získali i úžasný výhled na celé město, které je celé zapsané na seznamu památek UNESCO. Když jsme se dostali na hlavní trojúhelníkovité náměstí dali jsme si asi hodinový rozchod, někteří jej využili na oběd ve starých známých fastfoodech ale i v typických španělských restauracích nebo na nákup dárků domů či prohlídku městské části, kterou jsme jako skupina neměli navštívit a poté co jsme se sešli všichni najedení a odpočatí jsme vyrazili k největší katedrále ve Španělsku kde si ti co nechtěli zaplatit sedm euro i se skupinovou slevou prodloužili rozchod o další tři čtvrtiny hodiny a ti památkověrnější se šli podívat do katedrály a musím poznamenat že to opravdu stálo za to. Katedrála byla v gotickém slohu a kolem vnitřní zahrady se rozprostírala obrazárna malíře El Greca a paní Bušková poznamenala že sem se chce určitě vrátit což se jí při dalším rozchodu povedlo a to dokonce zdarma. Po prohlídce katedrály a rozchodu jsme obešli město a dostali se až k dominantě města hradozámku tyčícím se na vrcholu kopce Alcázaru. Dozvěděli jsme se že Alcázar byl postaven už ve třetím století Římany, poté z něj vládly Maurové a byl do poloviny šestnáctého století sídlem španělských králů a zajistil tak Toledu dominantu hlavního města, dále jsme se dozvěděli že již třikrát vyhořel a byl znovu rekonstruován a nyní je z něj největší muzeum války ve Španělsku do kterého jsme se chystali po “nutné“ byrokratické bezpečnostní prohlídce nakouknout. Po samostatné prohlídce celého Alcázaru jsme si dali již třetí a zatím nejdelší rozchod který většina z nás využila na procházku kolem hradeb které se klikatí nad meandrem nejdelší španělské řeky Tajo. A nakonec jsme si už jen vyšli do klidného parku jehož ticho jen “občas“ prořezával smích jedné nejmenované učitelky a následně nás všech ve kterém jsme čekali na autobus jež nás odvezl na další dvoudenní ubytování směr Madrid.

STŘEDA 30.9. VELKOLEPÝ MADRID
Tento den jsme celý zaslíbili hlavnímu městu Španělska, které s počtem obyvatel přes tři miliony obsazuje příčku druhého největšího města této země a proto zejména při ranní špičce bylo obtížné se dostat k historickému centru . Naši prohlídku jsme započali projížďkou po hlavní madridské třídě na které je rozeseto spousty významných kruhových objezdů a staveb jako například nádraží Atocha, museum umění královny Sofie, museo del Prado nebo palacio de cibeles a poté jsme po ní dojeli až k stadionu Santiago Bernabeu a pak vysedli u nějakého kostela a došli až k největšímu městskému parku el Retiro. Park byl obrovský a nacházelo se vněm spousty okrasných stromů a kytek, pěšinek, jezírek a staveb kterým vévodil monument Alfonse dvanáctého jedoucího na koni u největšího jezera v parku u kterého jsme si dali náš první rozchod tohoto dne. Po procházce a rozchodu jsme se odebrali do městské části a prošli se po dalších hlavnější třídách až k čtvrti básníků kde jsme si dali další delší rozchod na oběd. Po obědě v příjemných mini restauracích, kavárničkách či nanomarketech jsme se přesunuli směrem na západ k náměstí Puerta del Sol kde se nachází nultý kilometr všech silnic ve Španělsku a symbol města socha medvěda ožírající planiku a dále jsme došli k největšímu madridskému náměstí Plaza Mayor kde se nachází stará radnice a o kus dál i nejslavnější a nejdražší tržnice v Madridu. Poté jsme se širokými ulicemi hlavního města dostali kolem národního divadla ke katedrále de la Almudena a královskému paláci Palacio Real, který je přibližně deset krát větší než Buckinghem Palace. Po prohlídce paláce který tvořilo více než dvacet tři samostatných pokojů dvě nádvoří a pavilon armády jsme se sešli před předním vchodem kde míval z vyvýšeného balkonu své proslovy diktátor Franco s řidičem autobusu, který nás měl doprovodit do podzemních garáží. To se ale nestalo protože řidič jaksi zapomněl odkud vyšel a nemohl najít svůj autobus a tak jsme prošli ještě pár ulic, přešli pár přechodů a viděli další kvanta památek než jsme došli opět k Palacio Realu kde jsme se s ním sešli a poté sešli do podzemních garáží kde už na nás čekal druhý řidič a autobus, a ještě než jsme odjeli na večeři do toho samého hotelu jako minulou noc kde nás opět od stolu učitelek obohatil “srdcervoucí“ smích jsme navštívili obdélníkové náměstí Plaza de Espaňa kde mají pomník románové postavy Miguela Cervantese Don Quijot a Sancho Panza.

ČTVRTEK 1.10. TICHÁ ZARAGOZA
Tento den jsme vstávali opět brzy (Někteří už v půl paté.) protože jsme museli překonat asi dvě stě kilometrovou cestu z Ontoly, která se nachází mezi Toledem a Madridem až do pátého největšího města Španělska a metropole Aragonie Zaragozy. Abychom si zkrátili cestu tak jsme si pustili snad první z mála dobrých filmů, který se jmenoval Góyovy přízraky a pojednával o malíři Francisku Goyovy, jenž vymaloval strop baziliky del Pilar která stojí v Zaragoze a také o španělské historii a vpádu napoleonových vojsk, načež nás z koukání na film vyrušila zastávka u největšího nákupního centra v Aragónii ve kterém jsme si dali tří hodinový rozchod na najedení a nakoupení jídla a ostatních věcí na cestu domů a domů. Když byli všichni najedení a odpočatí tak jsme vyrazil asi tak s dvakrát těžším autobusem do centra Zaragozy. Vystoupili jsme na levém břehu tyrkysové řeky Ebro a přešly po starém kamenném mostě na hlavní náměstí. Už ze začátku jsme si všimli, že kromě nás v tomto městě nikdo nehlučí a s pomocí našich myšlenkových postupů (Spíše dedukcí a sugescí) jsme zjistili že toto město je opravdu klidné a tiché. Po tomto “velmi“ důležitém poznatku jsme si prošli celé dlouhé náměstí až k již zmiňované bazilice del Pilar o které se vypráví že ji nechal postavit svatý Jakub, potom co se mu na tomto místě zjevila Panna Marie se sloupkem. Dále jsme navštívili katedrálu La Seo, románský kostelík u kterého stojí socha toho malíře z filmu a někteří i tržnici, která stojí hned vedle římských základů nějaké stavby a ještě než jsme se odebrali na zdlouhavou cestu k arabskému paláci Aljafería z jedenáctého století jsme si dali rozchod v čistých a klidných uličkách města. Aljafería byla pevnost která sloužila jako sídlo maurských panovníků, později i katolických vládců a odnes slouží jako sídlo aragonského parlamentu ze kterého má zejména jedno “děvče“ snad tisíce fotek. A nakonec po prohlídce města když už jsme byly tak jako pokaždé unavení nás vyzvedl autobus a odvezl nás na hotel, kde se hned po našem příjezdu rozpoutala bouřka což jsem oznámil větou: „Támhle je blesk“ a ukázal na něj načež mi můj spolucestující plácl přes ruku a s naprostou vážností v hlase prohlásil: „Na blesk se neukazuje, jinak další uhodí do tebe“ a pak ještě dodal že se o to zajímá což jsem už nevydržel a začal se hlasitě smát a v domnění toho že máme novou hlášku zájezdu poslouchal smích celého autobusu který tak perfektně zakončil již vydařený den.

PÁTEK 2.10. GAUDÍHO BARCELONA
Dnešní ráno tak jako celý den započal snídaní se švédským stolem který bych označil za nejvíce vyhovující pro naše a hlavně moje potřeby. Po snídani jsme se sbalili a nasedli do autobus načež jsme zjistili že jsme přišli příliš pozdě a tak znovu následoval Oskary oceněný velkoproslov “pana“ řidiče ve kterém nám bylo oznámeno že si ještě “rozmyslí“ jestli vůbec pojedeme na fotbalový stadion Camp Nou ale i přes nadávky většiny fotbalových fanoušků už předem bylo z “proslovu“ jasné že na stadion se pojede a to se také stalo protože jestli mě zrak nemýlí tak jsem celé dopoledne neviděl tuto fotbalovou skupinu, která se odpojila aby šla na stadion a prohlédla si hrací plochu ,šatny a zázemí a také nakoupila v předraženém ale pro ně asi velmi ceněném “fanšopu“ a ve které jsem já nebyl proto vám budu popisovat spíše to co dělala naše skupina. Poté co nás vysadil autobus u kruháče (Kruhového objezdu když nutně chcete.) s nějakým kamenným monumentem jsme prošli kolem dvou vysokých věží na kterých byl vždy jeden “mini“ (Asi patnáct metrů velký.) Pantheon a kolem grandiózní “kouzelné“ fontány po eskalátorech až k muzeu katalánského umění. Dále jsme se doloudali do areálu Olympijských her konaných v roce devatenáct set devadesát dva kde byla k vidění část sloupů ve kterých hořel olympijský oheň, dále fotbalový stadion, poté nějaký další areál a též symbol těchto Olympijských her velký bílý futuristický vysílač telefoniky od Calatravely. A poté ještě než jsme si zaplatili metro abychom se sešli s druhou skupinou u Sagrady Famílii jsme se koukly do mozaikové parku od nějakého autora, který byl jistě zmiňován ale už si ho nepamatuji kde jsme se dozvěděli o kromě jiných povoláních naší průvodkyně, například že je vydavatelkou pro Lingeu, překladatelkou a profesionální mosaistkou a navštívili obchodní centrum které je vystavěné uprostřed kolosea či býčí arény. Když jsme konečně vyšli po strastiplné (Nemohli jsme se rozhodnout kdy a kde a jestli vůbec nastoupit.) jízdě metrem k velkolepé Sagradě Familii nemohli jsme popadnout dech protože to co jsme viděli bylo tak obrovské a i přes rekonstrukci, která má trvat až do roku dva tisíce dvacet šest a jeřábi okolo nádherné že se nám to ani nevešlo na foťák na který se leccos vejde. Po prohlídce katedrály do které nám dali sluchátka co nefungovali (Což ale nevadilo protože i vnitřní výzdoba byla dokonalá.) jsme se opět metrem odebrali na hlavní katalánské náměstí Plaza Cataluňa kde jsme si prohlédli okolní Gaudího ale i jiné budovy a dali si rozchod na nejznámější třídě v Barceloně La Rambla. Při rozchodu si většina lidí prošla ostatní části města ve kterých mohla objevit například katedrálu, katalánský parlament Palau de la Generalita, barcelonskou radnici Casa de la Ciutat a především starou secesní tržnici a také jsme si nemohli nevšimnout katalánských vlajek a katalánských separatistických vlajek které vlály za nezávislost autonomní oblasti jejíž je Barcelona hlavním městem. Po rozchodu jsme se sešli u šedesáti šesti metrové sochy Kryštofa Columba která se tyčí na kruháči nad přístavem a s asi nejvíce nachozenými kilometry za den se odplahočili k autobusovému parkovišti kde na většinu z nás čekali už řidiči s teplou večeří a poté už jen usnuli na podlaze autobusu a s vyhlídkou na dvaceti čtyř hodinovou jízdu domů snili o jednom z nejúžasněji strávených týdnů v životě.

Kryštof Říha
kvinta