Gymnázium Třeboň

vyhledat

Gymnázium Třeboň

Nacházíte se zde: Úvodní stránka / Organizace školy / Kmenové třídy / Oktáva

Domino 21

Prožitkového kurzu se nám podařilo zúčastnit v plném počtu. Kurz se konal na krásném místě v lesích nedaleko Veselí nad Lužnicí, ve dvě stě let starém zrenovovaném stavení. O zážitky se nám starali instruktoři Pavel a Ivča, o naše žaludky kuchařky Václavky, které veškeré jídlo vařili na překrásné staré peci. Moc děkujeme.

Prožitkový kurz má studentům osmiletého běhu dopřát nové intenzivní zážitky v kolektivu své třídy a rozrazit tak dlouhé roky spolubytí ve škole, nabídnout prožitek, na který budou dlouho a rádi vzpomínat. Myslím, že se nám to opravdu podařilo. Posuďte sami. Poděkování patří též rodičům a škole, protože bez zajištěného finančního příspěvku bychom si tento "požitek" nemohli dopřát.

Text: L. Kopečková, 10. 10. 2021

Foto: instruktoři Pavel a Ivča, LKo

Středa: Po několika hodinách ve škole jsme se postupně všichni setkali ve vlaku jedoucím směrem Veselí nad Lužnicí. Pro nás typický ruch začal už tam a neopustil nás ani na kurzu samotném. Vystoupili jsme ve Vlkově a náš program začal. Celkem 5 skupin dostalo mapu a úkoly. Tras, kudy se vydat bylo hned několik a každá skupinka na to šla jinak. Celkem několik hodin jsme v občas nepřejícím počasí pochodovali k Vávrovce, jednou se zastavili na svačinu a plnili úkoly. Smáli jsme se a blíže poznávali lidi, se kterými se normálně tolik nebavíme, i novou část nás samotných. V telefonech máme každý mnoho nepovedených fotek nás všech na jednom pařezu, nás ve vzduchu, nás s cizími lidmi, a hlavně nás vždy úplně vysmátých. Na Vávrovku jsme nakonec došli všichni (uf). Už nám na pokojích hořelo v kamnech, když jsme po večeři seděli ve stodole a hráli další hry, při kterých se ukázal odlišný temperament různých studentů. Nemohu vynechat “Čutes”, který byl možná nejvíce spojovacím bodem z kurzu. Do kufříku jsme každý dali svou figurku, podle které jsme se pak dělili na skupiny po zbytek kurzu. Společně jsme určili naše očekávání a přání. Kluci všem nadšeně zatopili, abychom se mohli osprchovat a i přesto, že jsme byli unavení po nachození přibližně 13 km, bylo těžké usnout. Jen to v nás žilo a všichni jsme se těšili na další den tak spojující a nepředvídatelný jako byla středa. (anonym 1, sexta)

Čtvrteční koupačka aneb jak se hrálo na vojáky

Čtvrtek nám začínal povedeně. Výborná snídaně na styl švédských stolů všechny nakopla až se nemohli dočkat nadcházejícího programu. Sešli jsme se ve společenské místnosti, kde nám vedoucí předali jasné instrukce: přemístit se na nedalekou louku ve sportovním oblečení. Tam na nás čekal instruktor Pavel vystrojen jako speciální komando české armády. „Prvý, druhý, prvý, druhý!“ Začal rozřazovat naši třídu držíc se za stylový vojenský pásek. „Pozor,“ řval dál seržant, „ve dvojřad nastoupit!“ Uskupili jsme tedy naproti sobě do dvou zástupů a čekali na další pokyny, instruktor nám začal popisovat pravidla hry.

Jednalo se o takzvanou hru na „minu“. Jeden tým měl za úkol předat postupně minu a poslední člen ji pak měl za úkol zahodit co nejtaktičtěji, aby se k ní druhý tým mohl dostat jen horko těžko. Tým 2 uskupil chumel kolem kteréhož jeden člen běhal kolečka, za každé jedno uběhnuté mělo družstvo 1 bod. Potom, co byla mina odhozena a získána týmem 2, role družstev se prohazovali.

První poločas proběhl relativně hladce, pár dolních končetin studentů skončilo v příkopě, s minimálními ztrátami se má však ve válce vždy počítat. Druhý poločas by se snad dal přirovnat k bitvě u Sudoměři během husitských válek.

Během přestávky mezi poločasy nastal chvilka pro strategickou poradu obou týmů. První tým navrhl geniální strategii, a to hodit minu do rybníka plného zapáchající močůvky. „Já se tam klidně pro minu vrhnu.“ Zařval odhodlaný Šimon nebojící se ani nejsilněji páchnoucího smradu. Tímto výrokem povzbudil celý tým 1, který první poločas bohužel prohrál. Naneštěstí po zaznění seržantovo píšťaly se prvnímu družstvu nepodařilo minu do splašky dohodit, ta skončila pár metrů před, což byla skvělá příležitost pro tým 2 vrhnout minu do takzvaně „těžce přístupného místa,“ neboli do odpadních vod.

Dohodit těch pár metrů se jim nečekaně povedlo. Šimon si s úsměvem (netušíc, že skáče do močky) začal svlékat oblečení a s ladností a lehkostí hupsnul do fekálií. Do páchnoucí směsi se zabořil až po pás. V rybníčku se pak dál vykoupalo pár dalších zapálených studentů. Další se na řadu dostala tlačenice, kdy měl každý šanci se porvat v blátě se studenty zavánějícími odpadními tekutinami. Zábavy si užil každý účastník, ať už se osobně přetlačoval nebo stál opodál jako divák splaškových válek. Šimon pak hru ukončil třešničkou na dortu, když zabořil minu do kýble plného beraních exkrementů. Seržant zřejmě neměl žaludek na to, jak by legendární boj mohl nadále pokračovat, a tak přátelskou sbližovací hru ukončil.

„Náramně jsem si to užil, hlavně to čvachtání. Myslím, že nás to fakt sblížilo.“ Okomentoval hru po závěru Šimon, kterémuž se za tento výrok začalo přezdívat žabí muž.

Po namáhavém dopoledním programu všichni hladoví zasedly v jídelně a snědli oběd, než byste řekli švec.

Odpolední program, sic plný zábavy, byl mnohem poklidnější než ranní hra na vojáky. Studenti se rozdělili do 4 týmů, hrálo se domino s venkovními aktivitami. Týmová práce a snaha o vítězství při nejrůznějších úkolech naši třídu rozhodně sblížila.

Pokračovalo se chutnou večeří a rekapitulací zážitků z programu. Někteří studenti si pak užívali volnočasových aktivit, jiní se pořád vzpamatovávali z minové války. Čas utekl a přišla večerka, žáci se pomaličku nasoukali do svých pokojů, šlo se na kutě, v případě pokoje č. 1 se usínalo obzvláště kvalitně za doprovodu hejkání, zpěvu a světelné show jednoho veselého studenta, k němuž se přidávali i ostatní žáci zřejmě nabití půlnoční energií. I tito rozradostnění jedinci se dříve nebo později uvelebili ke spánku, přece jen je čekal další den plný zážitků. (Jakub B., sexta)

Pátek: Poslední den jsme se poprvé probudili s nadějnou vyhlídkou sluníčka. Začátek dne opisoval 2 dny předchozí. Zalepené oči, zívání, hromadné čištění zubů skupiny "před snídaní", snídaně, hromadné čištění zubů skupiny " po snídani". Sluníčko a vedoucí Ivana s Pavlem nás vytáhli ven na louku. Tam se nám naskytla jedinečná možnost textnout naší paní ředitelce. Jak už to bývá, mělo to své ale. Bylo jich hned několik. Přenašeči zprávy jsme byli my a s každým písmenem se běhalo zvlášť tam a zpět. Každý znak měl své hodnocení a cílem bylo získat co nejvíce bodů. S pár dalšími podmínkami to vytvořilo hezkou hru a 4 nezvyklé zprávy pro paní učitelku Kohoutovou s přemírou písmen g, q, x a h. Poté už se s finálovou projekcí fotek z celé akce tíživě blížil konec. Rozdali jsme si zpět své figurky a probrali naše pocity a dojmy z těchto tří dnů. Do úplného splnění našich očekávání z akce, a především podnětu dvou studentů z naší třídy, následovala hra plná fyzického kontaktu. Dostávali jsme tvrzení, která jsme dotykem ramene spojovali s každým z nás. Bylo hodně objetí, jak skupinových, tak celé třídy i s naší paní učitelkou Kopečkovou. Přišel čas na oběd, který by si u našich kluků mnohý mohl zaměnit za soutěž v pojídání řízků. Pak zmatek, hledání čelovky, kalhot, ponožek, kalhotek, spacáku...zkrátka balení. Před odjezdem bylo samozřejmostí vytvořit čety a uklidit. Nakonec jen sebrat bágly, tašky a sami sebe, opustit statek a vyrazit směr vlakáč ve Veselí nad Lužnicí. Táhla se nás přes dvě vesnice, pár polí a les kilometrová skupina, místy tichá, pak zas hlasitá a s dechovkou v repráčku. Vyčerpaná, ale hlavně šťastná. (anonym 2, sexta)