ČÁST PRVNÍ

Cesta na druhý konec světa 

Byl pátek 16. ledna a já jsem v 18:00 po dlouhém balení a přípravách nasedal v Třeboni na vlak. Na vlak, který započal můj tříměsíční studijní pobyt mimo rodnou Českou republiku, a to až na druhém konci světa – na Novém Zélandu. Nebudu ale předbíhat. Tento příběh se totiž začal postupně psát už před 87 lety, kdy v jednom z evakuačních vlaků organizovaných Nicholasem Wintonem mířil z Protektorátu Čechy a Morava do Británie tehdy sedmiletý Tomáš Schrecker. Ten se později stal úspěšným podnikatelem a několikrát navštívil i třeboňské gymnázium. Tomu poté ve své závěti odkázal značnou částku na podporu vzdělávání a rozvoje zdejších studentů, díky čemuž vznikl fond FOTOS. 

Předtím, než FOTOS vznikl, jsem nad studijním pobytem v zahraničí ani neuvažoval, a to hlavně kvůli tomu, že by se takový pobyt ocital na míle daleko od mých finančních možností. Když jsem se ale dozvěděl, že tu je možnost, jak tuto hlavní bariéru alespoň z větší části odstranit, dal jsem tomu šanci a začal hledat, kam a na jak dlouho by šlo vyjet. Hlavním kritériem pro mě bylo, aby se v dané zemi mluvilo anglicky, a vedlejším pak to, aby šlo studovat i kratší dobu než celý půlrok, který bych pak zpátky na gymnáziu těžko doháněl. 

V červnu jsem přes agenturu Czenadians našel možnost vyjet v zimě na Nový Zéland na tři měsíce. Postupně jsem začal sepisovat jak přihlášku a všechny potřebné náležitosti pro agenturu, tak i žádost o podporu od FOTOSu. Obojí jsem odeslal v říjnu a už jsem si i vybral školu. Rozhodl jsem se pro Kerikeri High School, a to hlavně proto, že umožňovala volbu předmětů, které mě zajímaly a které budu potřebovat k maturitě a následně k přijímačkám na zahraniční VŠ. Lákala mě i blízkost moře a mnoha zajímavých míst. 

V listopadu jsem se dozvěděl rozhodnutí komise FOTOSu, která schválila moji žádost. Mohl jsem tedy koupit letenky a vstoupit do závěrečné fáze příprav. V prosinci jsem zjistil, u jaké hostitelské rodiny budu bydlet, vybral jsem si předměty, a než jsem se nadál, byl tu leden. Začalo balení a loučení s příbuznými i kamarády. Najednou byl pátek 16. ledna, 18:00, já seděl ve vlaku a ten se začal rozjíždět. Tím započalo dobrodružství, o kterém už teď můžu říct, že na něj nikdy nezapomenu. 

Vraťme se ale k cestě samotné – člověk se totiž nedostane na druhý konec světa jen tak. Nejprve jsem s jedním přestupem dojel do Vídně. Tam jsem přespal (dokonce v klasickém ubytování) a v šest ráno už jel na letiště. Odtud jsem pak s hodinovým zpožděním v 10:30 vzlétl směr Singapur. Let trval přes 11 hodin a přistáli jsme zhruba ve čtyři ráno místního času. Na singapurském letišti jsem chtěl původně navštívit známý umělý vodopád, což se ale na obřím letišti bez internetu a s velmi omezeným časem ukázalo jako nemožný úkol. Po nepovedeném pokusu jsem tedy šel rovnou ke „gate“ mého dalšího letu směr Bali. Tento let už naštěstí trval „jen“ tři hodiny a v závěrečné fázi nabídl krásné výhledy na hory sopečného původu. 

A tak jsem se v hodinu, kdy o víkendu běžně ještě spím, ocitl na letišti Denpasar na indonéském ostrově Bali. Zde však nastal háček – háček, který sice ušetřil asi deset tisíc korun, ale zároveň trochu zkomplikoval cestu. Můj let na Zéland byl totiž rozdělen mezi dvě nespolupracující letecké společnosti. Musel jsem tedy na Bali projít imigračním (bylo třeba mít předem koupená víza), vyzvednout batohy, přečkat cca 12 hodin na ostrově, znovu batohy odbavit a odletět. Nakonec se jako nejtěžší úkol ukázalo ono „přežití“. Vzhledem k tomu, že se mi na letišti půl dne čekat nechtělo, vydal jsem se na pláž. 

Jestli jste už někdy zkoušeli z jakéhokoli letiště odejít pěšky, je vám jasné, že to nebývá jednoduché. Natož když je asi 30 °C, vysoká vlhkost vzduchu, máte na sobě dlouhé oblečení z mrazivé Evropy a každé dva metry na vás skáčou neodbytní taxikáři se svým „Taxi! Taxi!“. Nakonec se mi podařilo mezi nimi proplést a dostat se do uličky vedoucí k moři. Překvapilo mě, že se snad každých 30 metrů v této jinak obyčejné uličce nacházel nějaký malý dřevěný chrám či svatyně. Samotná pláž byla také překvapením – ovšem ne úplně příjemným. Kdo by čekal instagramově čistý zlatý písek a palmy, byl by zklamaný. Všude podél pobřeží se válely doslova kopy a valy odpadků. Nakonec se mi však povedlo dojít na úsek, kde byla situace snesitelnější a kde stálo zajímavé, asi 15 metrů vysoké sousoší. Tam jsem se vykoupal v překvapivě teplé vodě a ulehl do stínu. 

Když jsem se o pár hodin později probudil, místo ticha byla slyšet pětislovná reklama prodejce street foodu, kterou pouštěl z reproduktoru pořád dokola. Během mého spánku se totiž u pláže zjevilo celé tržiště. Neodolal jsem a po vyjednávání, zda přijmou eurovou minci (nic jiného jsem v hotovosti neměl), jsem dostal smažené těsto a kus masa. Musím říct, že to nebylo vůbec špatné. Nikdo další už ale eura neznal, a tak jsem se vydal do nejbližší restaurace s dobrým hodnocením na Googlu. Tam nastaly hody, jelikož v menu stálo posvátné „Cards accepted“. Dal jsem si to nejlepší banánové smoothie v životě a kuřecí satays rýží a omáčkou (a celé to stálo asi 90 Kč). 

Pak už nastal čas jít zpět na letiště, protože se blížila bouřka, před kterou jsem do haly utekl doslova o pár vteřin. Odbavil jsem batoh a vyrazil na další let do Melbourne. Ten trval zhruba šest hodin, krásně jsem ho prospal a probudil se zrovna ve chvíli, kdy slunce vycházelo nad australskou pouští. Poté už následoval poslední let do Christchurche – čímž se zakončila má cesta na samotný Nový Zéland, trvající skoro přesně 60 hodin od výjezdu z Třeboně. 

Na Jižním ostrově jsem strávil dalších deset dní cestováním a stanováním. Navštívil jsem Lake Tekapo, viděl ledovec Tasman Glacier, Greta Track, Elephant Rocks, tučňáky vracející se večer z moře, tuleně (nebo lachtany? Kdo ví…), Milford Sound (včetně delfínů!), Roys Peak, Queenstown a mnoho dalšího. To si však nechám na jiné vyprávění. 

Těchto deset úžasných dní uběhlo jako voda a 30. ledna už jsem seděl v dalším letadle, tentokrát směr Auckland. Byl to jeden z nejkrásnějších letů v mém životě. Výhled na Jižní Alpy, jezera a ledovce byl přímo dechberoucí. Cestou byla vidět i majestátní sopka Taranaki Maunga. Konec letu byl ale trochu stresující. Kvůli velkému provozu v Aucklandu nabral spoj desetiminutové zpoždění, což mi drasticky ukrojilo čas z původně půlhodinového přestupu. 

Když jsem vystoupil, další letadlo mi odlétalo za necelých 20 minut. Rozběhl jsem se po letišti směrem, kde měla být moje nová gate. Doběhl jsem na konec haly, ale číslo 45 nikde. Musel jsem se zeptat dvou pracovníků, než mi došlo, že musím opustit zabezpečený prostor. Na Zélandu totiž u vnitrostátních regionálních letů nemusíte procházet bezpečnostní kontrolou. K bráně jsem doběhl minutu před zavřením. Tam jsem potkal i zástupkyni školy v Kerikeri, Connie, a letadlo jsme společně stihli. 

Kdo by čekal velký Airbus, byl by na omylu. Letěli jsme dvoumotorovým turbovrtulovým letadlem, kde byla jen dvě sedadla na každé straně a celkem maximálně 40 lidí. I tento let nabízel úžasné výhledy na Auckland a nekonečné pláže a ostrůvky směrem na sever. Za necelých 45 minut jsme přistáli na malém letišti v Kerikeri. Tam jsem za světla zapadajícího slunce poprvé potkal svou hostitelskou rodinu – Paula a Barb, kteří mě budou hostit spolu s dalším mezinárodním studentem z Belgie, Charlesem. 

Tím skončila první část mého zélandského dobrodružství. To by se však neuskutečnilo nebýt lidí, kteří se rozhodli šířit dobro a pomáhat ostatním. Chtěl bych také poděkovat paní ředitelce Anně Koktavé, která mě na tuto možnost upozornila, a paní Lence Vetýškové, která mi velmi pomohla s formulováním žádosti pro FOTOS a celým procesem. 

To byl první díl mého deníku. Příště se podíváme na první dva týdny studia a na velmi důležitý Waitangi Day. 

ČÁST DRUHÁ

Studium na Novém Zélandu: První týden školy a Waitangi day

Ještě jsem pořádně nestihl vybalit všechny věci z krosny a už bylo pondělí 2.února a já jsem spolu s dalšími mezinárodními studenty a i všemi místními (celkem kolem 1200 lidí) seděl v tělocvičně a pozoroval ceremoniál zahajování školního roku na Kerikeri High School. Během ceremoniálu nejprve promluvil ředitel a další řečníci a pak došlo i na několik tanečních a hudebních vystoupení od školní maorskokulturní skupiny. Chvilku jsem si říkal jestli má angličtina a sluch jsou opravdu tak špatné že vždy rozumím jen půlku věcí, ale rychle se ukázalo že zdejší řečníci rádi řeknou proslov jak v angličtině tak hned poté v maorštině, která je na míle vzdálená jakémukoliv jazyku co jsem do té doby slyšel. Na konci celého asi půlhodinového ceremoniálu pak všichni včetně studentů zazpívali maorskou obdobu Gaudeamus igitur (teda myslím) a šli jsme do místnosti pro mezinárodní studenty. Tam byl první den zaměřen zejména na administraci- museli jsme si nechat udělat fotky na školní ID, přečetli nám školní řád a další pravidla a taky jsme si šli projít celý školní areál. Kdo by čekal že škola bude celá v jedné budově jako naše gymnázium tak by byl na těžkém omylu. Celá škola je totiž rozlezlá po areálu asi 250 na 250m s asi 20ti různými budovami znichž většina má pouze jedno patro, výjímečně dvě. Kromě tělocvičny se ale také přímo ve školním areálu nachází fotbálové hřiště, běžecká dráha, několik hřišť na míčové sporty a nakonec i bazén a skokanský můstek do vody. Po procházce celým areálem pak přišla poslední část pondělního programu a to psaní rozřazovacího anglického testu který mezinárodní studenty rozdělí do předmětů ESOL (English as a second language) a ENG – mainstreamová angličtina s místními studenty. Test byl celý na počítači, trval zhruba 45min a nakonec se mi podařilo získat celkovou úroveň C1, přičemž z poslechu jsem měl dokonce C2. To je pro mě dost pozitivní zpráva, jelikož po návratu do ČR budu kuli podmínkám přijetí na univerzitu potřebovat získat C1 certifikát, takže toto mi dodalo trochu naděje že jsem na dobré cestě. Dostal jsem se tak do mainstream english předmětu. Po konci školy v 15h jsem se pak šel s mým spolubydlícím Charlesem z Belgie podívat po Kerikeri.

Kerikeri je městečko s množstvím obyvatel podobném Třeboni ale dopravou podobnější spíše Českým Budějovicím. Možná to bude tím, že nikde není žádný barák vyšší jak dvě patra (a i ty jsou hodně vzácné). Šli jsme se ale hlavně podívat na Stone house - nejstarší kamenný dům na celém Novém Zélandu, který stářím naše gymnázium překonává o celých 35 let (byl postaven roku 1832). Původní obyvatelé Maorové totiž kamenná obydlí nestavěli - měli budovy zejména ze dřeva. Odtud jsme pak pokračovali krásným trailem podél řeky až k Rainbow falls – nádhernému zhruba 15m vysokému vodopádu. Tam jsem celkem litoval, že jsem si nevzal s sebou věci na koupání, jelikož jezírko pod vodopádem k tomu přímo svádělo. To už ale na nás na přilehlém parkovišti čekal Paul – náš hostfather. Ten nás tak odvezl domů do vesnice Haruru, jež je zhruba 25 minut autem od Kerikeri a asi 5 km od moře. Samotný barák, kde tu teď u host-rodiny bydlím, není žádná barabizna - má 4 ložnice, kuchyni a obývák tak velký, že by se tu pomalu vešel třídní sraz a na zahradu by se napohodu vešli všichni členové Cestovatelů. K tomu je dům asi jen 50 m od krásné písečné pláže u řeky, takže lokace naprosto ideální.

Druhý den pak byl hned výletový, jelikož pro všechny mezinárodní studenty uspořádala škola trip na lodi z Paihie až k slavné skalní bráně nad mořem na jednom ostrůvku u poloostrovu Brett. Plavba tam trvala asi 2h, ale nudná rozhodně nebyla. Nejen že byly totiž krásné výhledy na desítky menších a větších ostrůvků a poloostrovů v Bay of Islands, ale zároveň se k nám několikrát přidali i hejna delfínů, jež pluli s lodí a skákali do vzduchu. Samotná slavná skalní brána pojmenovaná originálně Hole in the rock pak byla vskutku impozantní. V nejvyšším bodě měla zhruba 17m, na šířku 15m a na délku přes 30m. Byla teda tak velká že za klidného moře skrz ní dokonce tyto výletní lodě proplouvají. Bohužel v náš den bylo moře celkem rozbouřené a tak jsme se na ni mohli dívat jen ze vzdálenosti 20m.Cestou zpátky, když jsme jeli přímo proti vlnám a větru tak se pak prověřila odolnost vůči nausee u nejednoho pasažéra jelikož se naše loď celkem brutálně kymácela. Já naštěstí již vytrénovaný ZeroG letem jsem to ustál bez problému. Po zajetí do krytu zátoky jsme pak vystoupili na jednom soukromém ostrůvku, kde jsme měli zhruba 2h volného času. Vyrazili jsme tak na jeden z vrcholů tohoto ostrova odkud celá Bay of Island připomínala spíše Filipíny než Nový Zéland. Byl to vskutku nádherný výhled. Cestou zpět jsme i potkali stádo ovcí, co na ostrově žijí, a za pár minut jsme se už koupali v moři. To teda nebylo teplé, jak bývá ve středomoří v létě, ale stále bylo více než příjemné. Tento den se však také začínal projevovat můj příliš dlouhý pobyt na slunci během chození po Jižním ostrově, jelikož se moje kůže na rukách a krku začala loupat jak hadovi.

Třetí den byl pak dnem, kdy jsme obdrželi náš rozvrh a šli jsme na první hodinu. Můj rozvrh, co jsem dostal, byl všák úplně prázdý - zřejmě škola nepřijala od mojí agentury předměty, co jsem si vybral, a tak jsem musel jít do kanceláře (stejně jako asi půlka lidí) si jít rozvrh doplnit. To se nakonec povedlo a já jsem tak po obědě zamířil na svou první a pro ten den i poslední hodinu a to Outdoor Education. Na ní jsme si pak říkali, co se ten rok v kterém čtvrtletí bude dít a co potřebujeme zvládnout pro získání jaké známky. Zde totiž nefunguje systém známek jako u nás, ale funguje tak, že nejhorší stupeň je unachieved, pak achieved, merit a nejlepší je excelence. První term na Outdoor Education pak tedy musíme zvládnout uplavat pro excelence opakovaně 8 m pod vodou a správně zvládnout záchranu tonoucího a další věci. A také v rámci předmětu budeme mít dva šnorchlovací výlety a jeden rybařící. Po této první hodině pak již nezbývalo nic jiného než nastoupit na správný školní bus domů, což se u asi 11 busů zaparkovaných před školou ukázalo jako oříšek. Nakonec po tom, co jsem se musel zeptat několika dalších studentů, jsem však svůj bus objevil a dostal jsem se tak úspěšně domů.

Čtvrtek pak byl prvním dnem kdy už jsme nemuseli řešit žádnou administrativu a chodili jsme na předměty tak, jak máme. Abych obsvětlil, jak zde rozvržení rozvrhu funguje, tak od 8:35 - 8:55 je takzvaná form class- něco jako naše třídnická, kde se nejprve zkontroluje, kdo chybí a kdo ne, pak se společně přečte nahlas nějaký den zahajující text v maorštině, co vybere učitelka, a nakonec někdo přečte denní školní informace/upozornění a zbytek času mame volno, a tak se hrajou karty atd. Poté následuje 5 min přestávka a první hodina která trvá 55 min. Po ní je zase 5 min přestávka a pak 55 min druhá hodina. Pak je 25 min interval - delší přestávka a zase 55 min třetí hodiny, 5 min přestavka, 55 min čtvrté hodiny a 50 min pauza na oběd a nakonec 55 min poslední páté hodiny. Zvonkem páté hodiny pak v 15:00 končí škola pro všechny studenty a ti se tak začnou rychle přesouvat ke stanovištím autobusů které odjíždějí jen pár minut po 15. hodině a kdo je nestihne tak mu další jede až druhý den zase v 15h. Krom školních autobusů zde totiž jezdí už jen 2-4 dálkové autobusy za den směřující do Aucklandu- ty ale bohužel jezdí v časy kdy je ještě škola a tak jsou temeř nepoužitelné. Abych se ale vrátil k samotnému rozložení předmětů, tak všichni year 13 studenti (maturitní ročník) mají 5 předmětů, které si mohou svobodně na základě svých zájmů zvolit na začátku každého školní roku. Mohou tak klidně každý rok měnit své celkové zaměření na to, co je zrovna zajímá, což je spolu s velkým výběrem předmětů (můžou si vybrat mezi 29 předměty). K tomu také year 13 studenti mají každý den takzvanou study class - volnou hodinu, kdy by se měli sami učit, co potřebují, ale většina je spíše využívá na odpočinek nebo procházky po městě. Jelikož tak všichni mají 5 předmětů + 1h study, ale hodin za den je jen 5, tak každý den máme jen 4 předměty + study a další den se řada o den posune atd. Takže když mám ve čtvrtek první hodinu fyziku, tak v patek ji budu mít druhou, v pondělí třetí atd. Vedle do tohoto pořadí pak hází jen takzvaná tutor class, kterou má celá škola v úterý 4. hodinu a která je vpodstatě stejná jako study, jen s nutností zůstat ve třídě, a během které vznikají i tyto řádky. Kdybych měl zhodnotit první plný vyučovací den ve škole, tak bych řekl, že byl velmi jednoduchý a pohodový. Uvidíme co přinesou další.

V pátek však další školní den nenastal, byl totiž státní svátek Waitangi day, oslava podepsání Treaty of Waitangi 6. února 1840 mezi maorskými náčelníky a Brity a která určila, že Zéland bude pod křídly Spojeného království. Během tohoto dne se tak do Waitangi - malé vesnice u moře sjede až několik desítek tisíc lidí (letos přes 35000). Už od brzkého rána (jakože od 4 ráno)  se zde konají různé akce, takže jsem tam rozhodně nemohl chybět a to obvzláště když se samotné Waitangi nachází shodou okolností pouhých 5 km od Haruru, kde bydlím. Kdo mě ale zná, tak ví, že ve 4 ráno by mě nic z postele nezvedlo, a tak jsem vyrazil z domu až krátce po 7 a šel jsem zhruba kilometr na shutle bus, který svážel lidi parkující všude na loukách a polích v okolí do Waitangi a zpět. Naštěstí jsem vyšel ve správný čas, a tak jsem těsně stihnul zrovna odjíždějící bus. Cesta netrvala dlouho a za pár minut jsem byl už na pláži ve Waitangi. Hned co jsem vystoupil z autobusu, tak mě překvapilo, kolik tam je vlastně lidí - celá půlkilometrová pláž a přilehlá slilnice byla plná lidí a nebyli tam náhodou. V půl deváté ráno totiž začínala rekreace příjezdu maorských kmenů na lodích na pláž. Mě se naštěstí podařilo sehnat místo hned metr od pláže a jen 20 m od samotného středu příjezdního místa, kde čekala historická vítací delegace. Mohl jsem tak vidět z bezprostřední blízkosti nejdříve vábení lodí pomocí troubení na obrovské lastury a po chvíli i příjezd lodí. Ty jedna po druhé začaly proplouvat z vnitrozemí pod mostem a za zvuků takt udavajícího bouchaní oštěpu o dno lodi se začaly více a více přiblizovat samotné plaži. Tyto maorské lodě přezdivane waka jsou svým typem velmi podobné dračím lodím. Každá byla zhruba 20 m na délku a az 2 metry na šířku a vezla až 50 lidí. Tyto lodě jsou většinou vyřezavany z jednoho kmenu stromu a mají na sobě nádherne pro každou loď specifické vyřezané ornamenty a sošky.  Postupně se začaly tyto lodě blížit více a více a netrvalo dlouho a první z nich zakotvily najetím na mělčinu pláže. Zpod mostu však vyplouvaly další a další lodě, takže nakonec se na pláži objevilo kolem celé dvacítky maorských waka lodí. Následně z každé lodě vystoupil náčelník a šel se setkat s delegací. Poté z pár lodí vystoupili i samotní členové kmenů a v kruhu předvedli něco jako bojový tanec, aby ukázali svou sílu vítací delegaci. Nakonec pak vystoupilo na pláž všech 700 maorů, nastoupili všichni vedle sebe a pak provedli fascinující, avšak velmi děsivě vypadající bojový tanec se zpěvem. Bylo to úžasné, ale zároveň jsem se jich skoro až bál, jak jsem byl jen ani ne 2 m od nich a z jejich tváří sršela zuřivost síla a připravenost na boj. Poté však delegace zřejmě dospěla k úspěšné dohodě, a tak válečníci naslákali zpět do svých lodí a začli postupně s přicházejícím odlivem odjíždet zpět do vnitrozemí.

To už bylo zhruba 11 hodin, a tak jsem se začal s ostatními international studenty, co tam také přišli, přesouvat do další části Waitangi. Během tohoto dne se zde odehrává několik věcí paralerně, například v lower treaty grounds se celý den konají debaty mezi maorským a evropským obyvatelstvem a politiky ohledně samotné treaty od Waitangi, jelikož tato dohoda byla napsána jak v angličtině, tak i maorštině, avšak v každém jazyku se v ní místy píše něco trochu jiného. Třeba v anglické verzi bylo psáno, že Anglie bude vládnout nad Novým Zélandem, zato v maorském překladu se píše, že bude opatrovat nový Zéland a podobné věci, jež již po 186 let způsobují vášnivé spory a debaty.  V upper treaty grounds, kam jsme měli namířeno teď my, pak byl kulturní program s maorským zpěvem a tancem a taky neuvěřitelné množství stánků se vším, co by si člověk představi, že jde sníst. Tak jsme teda využili příležitosti, doplnily žaludky a v 12 jsme již byli znovu, tentokrát na trochu jiné pláži. Ve 12h totiž připlula válečná loď nového Zélandu a prováděla 12 slavnostních výstřelů z děla. Po tomto zážitku jsme se pak zpět přesunuli k ochutnávce všech možných zélandských a nezelandských jídel. Za zmínku stojí třeba místní hotdog, který se velmi liší od párku v rohlíku, co bysme si klasicky pod tímto názvem představili. Zde se totiž jedná vpodstatě o párek ve velikosti buřtu, obalený ve strouhance a napíchnutý na tyčce jak nanuk,  jí se s kečupem a hranolkami. A chutná vskutku dobře.

Když už jsme byli plní k prasknutí jak jídla, tak i zážitků, tak jsme se pěšky vydali směrem zpět do Haruru po jedné turistické cestě. Tato cesta nejprve procházela skoro až džunglí, až se postupně dostala na drevěný chodník na kůlech vedoucí nad bažinou s magrovýmivi stromy vyrustajicími kolem. Pak nastoupila zpět džungle a cesta pokračovala podél zátoky/řeky až k Haruru falls. Ty jsou zajímavé zejména svoji proměnnou výškou, jelikož místo, kam voda z vodopádu dopadá, je již na stejné výškové úrovni jako je moře, a tak se v průběhu dne hladina posouvá nahoru a dolů až o celé 2m. Od haruru falls je to pak jen necelé dva kilometry podél silnice k mému domu, kde jsem brzkým usnutím zakončil tento výjimečný den.

Sobota pak byla dnem spíše odpočinkovým, nebylo taky tak hezké počasí, a tak jsem pracoval na nějakých projektech z domova a večer šel na koupání v Harur falls. Neděle však byla trochu více dobrodružnější. Uspořádal jsem totiž objevnou výpravu na nalezení druhé cesty na pláž do Paihie. Na seznam mapách jsem totiž viděl, že lesem vedou nějaké cesty, které sice nejsou propojené, ale dělí je někdy jen třeba 50-200 m od propojení, a tím pádem by to mohla být teoreticky druhá hezká cesta na pláž po boku cesty přes Haruru falls a Waitangi. Napsal jsem tak do skupiny studentů v Haruru, jestli někdo nechce jít se mnou zkusit tuto dobrodružnou cestu s tím,že si nejsem jist, že se nám podaří dostat až do cíle. Krom mého spolubydlícího Charlese z Belgie se tak přidala ke mě Martyna z Polska a Sophie z Německa. Vydali jsme se tak na tuto cestu a hned po půl kilometru jsme už překonavali první překažku - museli jsme projít kousek pastvinou. Žadná zvířata tam však naštěstí nebyla, a tak jsme tuto překážku velmi rychle překonali. Pak se pokračovalo po takových bipolárních lesních cestách ktere chvilkama vypadali že tam jezdí autem někdo autem každý den a po chvíli zase že tam po ní nikdo před námí neprošel snad 10 let.

Cestou jsme minuli vysílač a kousek od něj jsme našli hromady ovčí vlny rozprostřené na cestě. Jako by se někdo 30 m cesty rozhodl vypodložit vlnou - a ne, nebyla tam jen krátce třeba na sušení, části vypadaly, že už tam leží hoodně dlouho a doteď nevíme, proč tam ta vlna na cestě je. Pokračovali jsme však dál a zhruba po 20 ti minutách jsme došli k první z celkových dvou “děr” v cestách na mapách cz. Na mapě to vypadalo, že musíme sejít 50 m lesem a pak přejít 100 m po louce a budeme na cestě. Realita však byla krutější. 50 m lesem bylo spíše 50 m výškových klesání regulerní džunglí (která však vypadala úchvatně) a když jsme se dostali konečně z kopce, tak se ukázalo, že nás a louku dělí hluboká a asi 6 m široká řeka. Museli jsme se tak brodit rákosím a břehem řeky zhruba dalších 300 m, než jsme konečně zhruba po půl hodině došli na místo, kde šla řeka přebrodit bez plavání. Pak už to bylo pouze pohodových pár desítek metrů po louce a prolezaní elektrickým ohradníkem a byli jsme zpět na cestě. Šli jsme tak dál, tentokrát prozměnu do kopce vstříc druhé mezeře v cestách, avšak když už jsme byli jen 100 m od mezery, tak jsme procházeli kolem nějakého baráku, z něhož vylezla překvapená paní, jež nám sdělila, že tu nesmíme být, jelikož se jedná o private pozemek. Cestou jsme sic žádné cedule ani jiná upozornění nepotkali, ale i tak jsme se museli otočit a jít tak směrem k hlavní silnici. Podél ní jsme pak přeci jen nakonec na pláž po skoro další hodině došli, ačkoliv tato část už nebyla kvůli frekventované silnici tak hezká. Koupání v moři však bylo více než dostatečnou odměnou po této celkem 8 km štrece, jež nám zabrala asi 3 a půl hodiny. A tohle byl můj první týden studia a pobytu v Kerikeri na Novém Zélandu.

Děkuji všem co dočetli tento velmi dlouhý díl až do konce a mohu říct, že se můžete těšit již na další díl, jež mám již rozepsaný.

Text a foto: Tomáš Michal