ČÁST PRVNÍ

Studium na Novém Zélandu: Cesta na druhý konec světa 

Byl pátek 16. ledna a já jsem v 18:00 po dlouhém balení a přípravách nasedal v Třeboni na vlak. Na vlak, který započal můj tříměsíční studijní pobyt mimo rodnou Českou republiku, a to až na druhém konci světa – na Novém Zélandu. Nebudu ale předbíhat. Tento příběh se totiž začal postupně psát už před 87 lety, kdy v jednom z evakuačních vlaků organizovaných Nicholasem Wintonem mířil z Protektorátu Čechy a Morava do Británie tehdy sedmiletý Tomáš Schrecker. Ten se později stal úspěšným podnikatelem a několikrát navštívil i třeboňské gymnázium. Tomu poté ve své závěti odkázal značnou částku na podporu vzdělávání a rozvoje zdejších studentů, díky čemuž vznikl fond FOTOS. 

Předtím, než FOTOS vznikl, jsem nad studijním pobytem v zahraničí ani neuvažoval, a to hlavně kvůli tomu, že by se takový pobyt ocital na míle daleko od mých finančních možností. Když jsem se ale dozvěděl, že tu je možnost, jak tuto hlavní bariéru alespoň z větší části odstranit, dal jsem tomu šanci a začal hledat, kam a na jak dlouho by šlo vyjet. Hlavním kritériem pro mě bylo, aby se v dané zemi mluvilo anglicky, a vedlejším pak to, aby šlo studovat i kratší dobu než celý půlrok, který bych pak zpátky na gymnáziu těžko doháněl. 

V červnu jsem přes agenturu Czenadians našel možnost vyjet v zimě na Nový Zéland na tři měsíce. Postupně jsem začal sepisovat jak přihlášku a všechny potřebné náležitosti pro agenturu, tak i žádost o podporu od FOTOSu. Obojí jsem odeslal v říjnu a už jsem si i vybral školu. Rozhodl jsem se pro Kerikeri High School, a to hlavně proto, že umožňovala volbu předmětů, které mě zajímaly a které budu potřebovat k maturitě a následně k přijímačkám na zahraniční VŠ. Lákala mě i blízkost moře a mnoha zajímavých míst. 

V listopadu jsem se dozvěděl rozhodnutí komise FOTOSu, která schválila moji žádost. Mohl jsem tedy koupit letenky a vstoupit do závěrečné fáze příprav. V prosinci jsem zjistil, u jaké hostitelské rodiny budu bydlet, vybral jsem si předměty, a než jsem se nadál, byl tu leden. Začalo balení a loučení s příbuznými i kamarády. Najednou byl pátek 16. ledna, 18:00, já seděl ve vlaku a ten se začal rozjíždět. Tím započalo dobrodružství, o kterém už teď můžu říct, že na něj nikdy nezapomenu. 

Vraťme se ale k cestě samotné – člověk se totiž nedostane na druhý konec světa jen tak. Nejprve jsem s jedním přestupem dojel do Vídně. Tam jsem přespal (dokonce v klasickém ubytování) a v šest ráno už jel na letiště. Odtud jsem pak s hodinovým zpožděním v 10:30 vzlétl směr Singapur. Let trval přes 11 hodin a přistáli jsme zhruba ve čtyři ráno místního času. Na singapurském letišti jsem chtěl původně navštívit známý umělý vodopád, což se ale na obřím letišti bez internetu a s velmi omezeným časem ukázalo jako nemožný úkol. Po nepovedeném pokusu jsem tedy šel rovnou ke „gate“ mého dalšího letu směr Bali. Tento let už naštěstí trval „jen“ tři hodiny a v závěrečné fázi nabídl krásné výhledy na hory sopečného původu. 

A tak jsem se v hodinu, kdy o víkendu běžně ještě spím, ocitl na letišti Denpasar na indonéském ostrově Bali. Zde však nastal háček – háček, který sice ušetřil asi deset tisíc korun, ale zároveň trochu zkomplikoval cestu. Můj let na Zéland byl totiž rozdělen mezi dvě nespolupracující letecké společnosti. Musel jsem tedy na Bali projít imigračním (bylo třeba mít předem koupená víza), vyzvednout batohy, přečkat cca 12 hodin na ostrově, znovu batohy odbavit a odletět. Nakonec se jako nejtěžší úkol ukázalo ono „přežití“. Vzhledem k tomu, že se mi na letišti půl dne čekat nechtělo, vydal jsem se na pláž. 

Jestli jste už někdy zkoušeli z jakéhokoli letiště odejít pěšky, je vám jasné, že to nebývá jednoduché. Natož když je asi 30 °C, vysoká vlhkost vzduchu, máte na sobě dlouhé oblečení z mrazivé Evropy a každé dva metry na vás skáčou neodbytní taxikáři se svým „Taxi! Taxi!“. Nakonec se mi podařilo mezi nimi proplést a dostat se do uličky vedoucí k moři. Překvapilo mě, že se snad každých 30 metrů v této jinak obyčejné uličce nacházel nějaký malý dřevěný chrám či svatyně. Samotná pláž byla také překvapením – ovšem ne úplně příjemným. Kdo by čekal instagramově čistý zlatý písek a palmy, byl by zklamaný. Všude podél pobřeží se válely doslova kopy a valy odpadků. Nakonec se mi však povedlo dojít na úsek, kde byla situace snesitelnější a kde stálo zajímavé, asi 15 metrů vysoké sousoší. Tam jsem se vykoupal v překvapivě teplé vodě a ulehl do stínu. 

Když jsem se o pár hodin později probudil, místo ticha byla slyšet pětislovná reklama prodejce street foodu, kterou pouštěl z reproduktoru pořád dokola. Během mého spánku se totiž u pláže zjevilo celé tržiště. Neodolal jsem a po vyjednávání, zda přijmou eurovou minci (nic jiného jsem v hotovosti neměl), jsem dostal smažené těsto a kus masa. Musím říct, že to nebylo vůbec špatné. Nikdo další už ale eura neznal, a tak jsem se vydal do nejbližší restaurace s dobrým hodnocením na Googlu. Tam nastaly hody, jelikož v menu stálo posvátné „Cards accepted“. Dal jsem si to nejlepší banánové smoothie v životě a kuřecí satays rýží a omáčkou (a celé to stálo asi 90 Kč). 

Pak už nastal čas jít zpět na letiště, protože se blížila bouřka, před kterou jsem do haly utekl doslova o pár vteřin. Odbavil jsem batoh a vyrazil na další let do Melbourne. Ten trval zhruba šest hodin, krásně jsem ho prospal a probudil se zrovna ve chvíli, kdy slunce vycházelo nad australskou pouští. Poté už následoval poslední let do Christchurche – čímž se zakončila má cesta na samotný Nový Zéland, trvající skoro přesně 60 hodin od výjezdu z Třeboně. 

Na Jižním ostrově jsem strávil dalších deset dní cestováním a stanováním. Navštívil jsem Lake Tekapo, viděl ledovec Tasman Glacier, Greta Track, Elephant Rocks, tučňáky vracející se večer z moře, tuleně (nebo lachtany? Kdo ví…), Milford Sound (včetně delfínů!), Roys Peak, Queenstown a mnoho dalšího. To si však nechám na jiné vyprávění. 

Těchto deset úžasných dní uběhlo jako voda a 30. ledna už jsem seděl v dalším letadle, tentokrát směr Auckland. Byl to jeden z nejkrásnějších letů v mém životě. Výhled na Jižní Alpy, jezera a ledovce byl přímo dechberoucí. Cestou byla vidět i majestátní sopka Taranaki Maunga. Konec letu byl ale trochu stresující. Kvůli velkému provozu v Aucklandu nabral spoj desetiminutové zpoždění, což mi drasticky ukrojilo čas z původně půlhodinového přestupu. 

Když jsem vystoupil, další letadlo mi odlétalo za necelých 20 minut. Rozběhl jsem se po letišti směrem, kde měla být moje nová gate. Doběhl jsem na konec haly, ale číslo 45 nikde. Musel jsem se zeptat dvou pracovníků, než mi došlo, že musím opustit zabezpečený prostor. Na Zélandu totiž u vnitrostátních regionálních letů nemusíte procházet bezpečnostní kontrolou. K bráně jsem doběhl minutu před zavřením. Tam jsem potkal i zástupkyni školy v Kerikeri, Connie, a letadlo jsme společně stihli. 

Kdo by čekal velký Airbus, byl by na omylu. Letěli jsme dvoumotorovým turbovrtulovým letadlem, kde byla jen dvě sedadla na každé straně a celkem maximálně 40 lidí. I tento let nabízel úžasné výhledy na Auckland a nekonečné pláže a ostrůvky směrem na sever. Za necelých 45 minut jsme přistáli na malém letišti v Kerikeri. Tam jsem za světla zapadajícího slunce poprvé potkal svou hostitelskou rodinu – Paula a Barb, kteří mě budou hostit spolu s dalším mezinárodním studentem z Belgie, Charlesem. 

Tím skončila první část mého zélandského dobrodružství. To by se však neuskutečnilo nebýt lidí, kteří se rozhodli šířit dobro a pomáhat ostatním. Chtěl bych také poděkovat paní ředitelce Anně Koktavé, která mě na tuto možnost upozornila, a paní Lence Vetýškové, která mi velmi pomohla s formulováním žádosti pro FOTOS a celým procesem. 

To byl první díl mého deníku. Příště se podíváme na první dva týdny studia a na velmi důležitý Waitangi Day. 

Text a foto: Tomáš Michal