Studijní pobyt v Uetersenu

Zdravím všechny z německé dáliny. Právě začal můj čtvrtý týden, tak je na čase, abych o sobě dala trochu vědět.

Musím říct, že tak, jako před svým odjezdem, jsem nervózní, vystrašená a zároveň tolik nadšená nikdy nebyla. Měl to být můj první pobyt na „vlastní pěst“. Celou cestu jsem se třásla a opakovala si základní fráze…naštěstí si ke mně asi hodinu před cílem přisedl sympatický pán. A oslovil mě, zaujala ho hora zavazadel, které jsem měla s sebou. Tak začala má německá konverzace, která (doufám, že poměrně úspěšně) pokračuje až do teď. Stres z prvního promluvení ze mě opadl (překvapivě se nezbořil svět, když jsem párkrát zaměnila ein za eine a in namísto nach). V Hamburku jsem pak jen z jedněch milých rukou přešla do otevřené náruče mé hostitelské rodiny. Lepší rodinu jsem si opravdu nemohla přát. V mnoha ohledech mi připomíná tu mou, takže mi usnadňují tesknění po domovině. Na nějaké „veliké stýskání“ tu však opravdu nemám čas. Kromě běžné výuky jsem se ještě zapsala do kroužků sboru a školního divadla, které jsou pro mě v cizím jazyce ještě zajímavější. Náhodou se ukázalo, že má spolužačka je skautka, takže navštěvuji i místní oddíl (zvládla jsem víkendovou výpravu - ale musím uznat, že naše táborové písně jsou tedy mnohem lepší :D).

A vyučování? Jsem nadšená a zároveň vyčerpaná. Je to skvělé, ale namáhavé slyšet okolo sebe jen němčinu. Musím se pořád soustředit, co kdo říká, nebo (nedejbože) se mě na něco zeptá. Ale to bych zase přeháněla. Po dvou týdnech si mé uši přivykly nesrozumitelnému šveholení (ve škole totiž všichni a hlavně učitelé mluví nezvykle potichu) a začaly od sebe oddělovat jednotlivá slova. Mým nejlepším přítelem je zde však kapesní slovník (z roku 1965!), bez kterého se nehnu ani na krok. Jestli se tu učím něco nového, tak je to španělština. Trochu komické, že? Učit se v Německu španělsky. V testech mám víc chyb v německém překladu, než ve španělském :D. Taky tu občas chodím do DAZ třídy, která funguje zatím asi dva roky a je hlavně pro děti z emigrantských rodin. Takže tu sedím v lavici spolu s dětmi z Iráku, Sýrie, Afgánistánu.. Je to moc zvláštní pocit, když se jich zeptáte:„ Libí se ti tady ?“ a oni odpoví:„ No, u nás je všechno rozbité a rozbombardované. Nikdo nesmí ven. A tady můžu chodit do školy, mám tu kamarády a .... Takže, jo, docela se mi tu líbí“. Tyhle děti a teenageři jsou na tom s němčinou podobně nebo hůř než já, takže si můžu s někým popovídat a necítit se přitom jako úplný nekňuba. Taky jsem tu ale poznala zahraniční studenty z Chille, Itálie a Ruska. Bavíme se spolu anglicky (Uf, docela dřina přeskakovat ze dvou cizích jazyků.) a je to zároveň báječný pocit, když se můžou tak vzdálené světy spolu normálně, bez jazykových bariér, bavit. Tak skvělý pocit, že to zato opravdu stojí - učit se cizí jazyky.

Už teď vidím, že 1,5 měsíce na „plynulou konverzaci“ je opravdu málo. Ale už vím, že se NEMUSÍM a NESMÍM bát mluvit. Nikdo vás tu nepokouše, že neumíte členy, nebo spletete osobu v oslovení.

Doufám, že na to přijde co nejvíc studentů a studentek.

Přeji hezký podzim (který je tu opravdu ve znamení deště).

Vaše Linda