26. ročník literární soutěže Máme rádi přírodu

 

Eira a vodní ghúl, část 1.                                       J. Bohoněk 

 

„Aaaah…,“ zívla si Eira při probuzení do studeného a vlhkého rána. Hned poté se poušklíbla, muselo se jí zdát něco pěkného a probuzení do tak odlišné atmosféry ji zrovna nenadchlo. Již je to nějaká doba, co přišla o domov.

„Už to bude skoro týden,“ pomyslelo si mladé děvče a zároveň se vymaňovalo ze svého spacáku, „už to je týden od té katastrofy – a pořád mi to přijde tak žívé, jako by se to stalo včera.“ Eira se postavila na nohy, dopila zbytek vybublané koly a ulomila si kousek ztvrdlého, ale pořád jedlého chleba. Došlo jí pití a za chvíli jí dojde i poslední krajíc chleba. Při realizaci této skutečnosti jí nezbylo ni jiného než dumat nad tím, kde sehnat další zásoby: „Holt se tam budu muset opět podívat.“ Dívka si po této myšlence zachovala optimistické smýšlení a pomalu se začala vydávat na cestu.

Když Eira vyšla ze svého snad dočasného příbytku, snesl se k ní její nerozlučný společník Kail. Byla to vrána poněkud menšího vzrůstu, přesto měla vlastnosti nebojácného a chytrého ptáka. Kail byl neuvěřitelně bystrý a představoval pro Eiru obrovskou oporu. Chytrá vrána vlastně mladé dívce zachránila život.

Při cestě do města, nazývalo se Eubalaenská zátoka, Eira začala vzpomínat na své kamarády a čím blíže se k zátoce blížila, tím více na ni upadal smutek a nostalgie. Ačkoli byla dívka velmi smutná, musela si zachovat klidnou hlavu, protože ví, že na ni ve městě čekají všelijaké překážky.

Po míjení poslední křižovatky spatřila Eira tu hrůzu, ale jelikož je to už po několikáté, co se tady octla, tak se jí ten pohled ani nějak nedotkl. Když si ale vzpomněla na své kamarády a sestru Terezu, začala plakat. To ale silnou vůli dívky nezdolalo, a aby se uklidnila, jemně Kaila pohladila po křídlech, a pokračovala dál.

Při vcházení do města se podívala na Kaila a ten hned věděl, co se po něm chce. Nejprve vyletěl nad město a celé si ho rychlostí kulového blesku prohlédl, ničeho zásadního si nevšiml, a tak se vrátil zpět k mladé dívce. Teď se pustil do prohledávání jednotlivých uliček a navigovaní Eiry k případným nálezům potravin. Vždy když uviděl, skrz okna nebo díry ztrouchnivělých domů nějaké jídlo či pití nebo jiné náležitosti, které on nebo Eira potřebovali k přežití, tak tam mladou dívku zavedl, tím že k dotyčným věcem zaletěl a případně si na ně sedl.

„Výborně, Kaile!“ zajásala dívka, když ji vrána zavedla k ledničce plné potravin a všelijakých dobrot. Eira začala jednotlivé jídlo a pití skládat do tašky a se skoro až šibalským úšklebkem se usmála na vránu. V tu ránu se ozvalo burácné bouchnutí od vstupních dveří do polorozpadlé budovy, kde se Eira a Kail právě nacházeli. Eiře v tom okamžiku leknutím vypadl batoh z ruky, hned ho ale zvedla a nasadila si ho na záda, aby byla připravena k okamžitému útěku. Naštěstí byli v přízemí, takže Eira potichu otevřela okno a ladně z něj vyskočila na ulici. Když se ale ohlédla po ulici zaskočilo jí hrůzou. Před dveřmi budovy, ze které právě unikla, stál vodní ghúl.                                               Zapsala: Mgr. Jana Havlová 20. 10. 2020

POÚTSTČTSONE
                                          

Jsme partnerská škola
UNESCO

in support of UNESCOs 70th Anniversary Celebrations

Partneři školy

Jihočeský krajUnescoPřírodovědecká fakulta UKEvropské strukturální a investiční fondyMasarykova universitaStátní oblastní archív Třeboň