Gymnázium Třeboň

PO VLASTI SE SVATÝM VÁCLAVEM - VÝCHOD

 

Východní směr celoškolní exkurze byl věnován okresnímu městu Třebíči. Po hodině a půl cesty autobusem se vydala naše skupina vedená panem Pražákem, paní Benedovou a paní Kalvasovou k bazilice sv. Prokopa. Tam na nás již čekala odborná průvodkyně, která nás po celé bazilice provedla. Tato bazilika byla r. 2003 společně s židovskou čtvrtí zapsána do seznamu UNESCO.
Po prohlídce baziliky jsme zamířili do tepla na prohlídku expozice „Cesty časem“. Po úvodním filmu jsme měli možnost projít expozice starých strojů a řemesel a některá si dokonce vyzkoušet. Největší úspěch sklidily starobylý jeřáb a mlynářské řemeslo. Ani se nám odsud nechtělo ven.
Po hodině volna na oběd jsme si šli s průvodkyní prohlédnout židovskou čtvrť. Ve čtvrti se zachovalo 120 původních domů, dvě synagogy (Přední a Zadní), pozůstatky mikve (obřadní koupel pro očištění), radnice, škola a dům rabína. Nakonec jsme zdolali nekonečné schodiště, vedoucí na kopec k židovskému hřbitovu. Celý hřbitov je kvůli velkým povodním nakloněný.
Podle původního plánu měl následovat výstup na Javořici, který jsme se souhlasem pana Pražáka vynechali. Těch schodů bylo opravdu hodně!
Natálie Vítová (IV.)
 
Ti, kteří se svým podpisem zavázali k cestě na východ, putovali v ten slavný den (4. dubna) na Vysočinu, přesněji řečeno do Třebíče. Asi po hodině cesty jsme bez úhony (když nepočítáme pár žaludečních kotrmelců) dorazili k bazilice sv. Prokopa. Tam nás čekala sympatická průvodkyně se srozumitelným a celkem zábavným výkladem. Pak následovala prohlídka výstavy Cesta časem, která byla zaměřena nejen na historii Třebíče, ale také na tradiční česká řemesla. Zde jsme si mohli my studenti vyzkoušet, jak se pracovalo rukama. Nutno poznamenat, že jsme si hned začali jinak vážit svých studií, neboť jsme zjistili jak těžké je umlýt mouku, uplést provaz nebo použít obyčejný tkalcovský stav, což nejednoho studenta přivedlo na pokraj jeho fyzických i psychických sil.
Poté přišel na řadu tradičně již všemi očekávaný rozchod, z něhož měli někteří největší zážitek.
Když se všichni i přes mírné komplikace dostavili na domluvené místo a navzájem zhodnotili zakoupené pizzy, přišla na řadu prohlídka židovské čtvrti. Pod velením příjemné průvodkyně jsme navštívili dvě synagogy, zajímavé muzeum v podobě dobově zařízeného židovského domu a dokonce i židovskou rituální lázeň, známou pod názvem „mikve“. Jen pro představu – jde o přírodní prohlubeň ve skále, v níž zajišťuje cirkulaci úpně ledové vody jen malá, rovněž přírodní stružka. To celé se nachází ve sklepě jednoho z židovských domů, ve kterém dnes sídlí jakási tamní firma. Na závěr programu byla naplánována návštěva židovského hřbitova. Ten nás překvapil nejen svou pozoruhodnou atmosférou, ale také množstvím schodů, co jsme museli vyšlapat, a které nás jihočechy patřičně zmohly. Hřbitov je sice na kopci, ale zato se nám naskytl pohled na náhrobky staré stovky let, psané v hebrejštině a porostlé břečťanem. Jedinou připomínkou, že na zesnulé nikdo nezapomněl, jsou hrstičky kamínků na náhrobcích, které Židé přinášejí místo květin.
Z výletu jsme si přivezli tyto poznatky:
      V Třebíči dnes nežijí vůbec žádní Židé. Z původních tří set jich druhou světovou válku přežilo pouze deset.
      Všechny historicky významné budovy, které dříve patřily Źidům (synagogy a škola) se komunisté rozhodli využít užitečněji, a sice jako sklad brambor.
      Stavět hřbitov na svahu není příliš dobrý nápad – když přijde velká voda, strhne pomníky s sebou dolů a vy už nikdy nezjistíte, k jakému nebožtíkovi náhrobek patří. Což se mimochodem opravdu stalo.
      Třebíč je na Vysočině. Na Vysočině jsou kopce. V Třebíči je to do kopce.
Stálo to za to!
Veronika Francová (V.), Michaela Koubová (V.)
 Foto: Jana Kalvasová

 

 

 

Foto: Jana KalvasováFoto: Jana KalvasováFoto: Jana KalvasováFoto: Jana KalvasováFoto: Jana KalvasováFoto: Jana KalvasováFoto: Jana KalvasováFoto: Jana KalvasováFoto: Jana Kalvasová