Novým školníkem je opět Liška

S gymnáziem se s posledním dnem kalendářního roku rozloučil Milan Liška, který na pozici školníka gymnázia působil poctivých 42 let. Budova školy se za jeho působení proměnila z neudržované ruiny na moderní instituci, která je po estetické i funkční stránce ve skvělé kondici. Proměnila se za ta léta z šedivé stárnoucí budovy v moderní šmrncovní školu západního střihu, které máloco chybí. Přečtěte si bilanční rozhovor, který s odcházejícím školníkem v prosinci vedla paní ředitelka Anna Koktavá (tykání je tedy pochopitelné).

Kdy a jak vůbec začalo tvé působení na našem gymnáziu?

Byl jsem zrovna na vojně, když jsem se dozvěděl od tehdejší zástupkyně ředitele Jaroslavy Polenové, která byla sousedkou mého tchána, že je nemocný pan školník Jaroslav Novotný. Strávil tady 32 let, žil tady, byl v důchodu, a protože měl za sebou pracovní úraz, sháněli někoho, kdo by byl schopný nastoupit za něj hlavně kvůli topení prakticky ihned. Zastupoval ho chvíli můj tchán a byl to on, kdo se mě zeptal, jestli bych tuhle práci pro návratu z vojny nechtěl dělat.

Pamatuješ si na první chvíli, kdy jsi do téhle budovy vstoupil?

To si pamatuji naprosto přesně – šel jsem k tehdejšímu řediteli Josefu Bílkovi, odpověděl na pár otázek týkajících se mých představ o práci školníka a řekl jsem mu, že bych se o to tady chtěl starat, jako by to bylo moje vlastní. Tím jsem ho asi zaujal. Bylo mi 21 let, dostal jsem od paní zástupkyně kladné doporučení a byl jsem přijat. Od 1. října 1982 jsem nastoupil jako školník v budově tehdejší 3. základní školy a gymnázia. Musím se přiznat, že významný vliv na mé rozhodování měla možnost získat na gymnáziu služební byt, protože jsme tehdy bydleli u manželčiných rodičů a na cestě byl první syn. Ten se narodil krátce po mém nástupu 12. října. Do budovy gymnázia jsme se nastěhovali až na Vánoce o rok později, museli jsme počkat, až se odstěhuje pan Novotný, abychom mohli byt řádně zrekonstruovat. O práci školníka jsem v té době ještě vůbec nic nevěděl.

Jak vypadaly první roky na této pozici?

Na začátku se ukázalo, že topení vlastně bylo docela moderní – v některých školách se v té době topilo ještě uhlím v kamnech, ale tady bylo topení na lehký topný olej, které jsem se celkem bez problémů naučil ovládat. Největším oříškem byla od začátku budova, protože jsem do správy převzal doslova ruinu. Ruinu, ve které fungovaly hned 2 instituce – základní škola a gymnázium. Škola měla v katastrofickém stavu záchody, suterénní místnosti byly přeplněné pochybným materiálem a jakýkoliv prostor zde prakticky neexistoval.V každé třídě byly jen 4 lustry s čtyřicítkami žárovkami – už jen když jsem místo nich dal stovky a ve třídách se opravdu rozsvítilo! Místo auly byla kreslírna, kde se učila deskriptivní geometrie – pamatuji si na nebezpečnou tendenci, kdy zde chtěli postavit příčku a udělat 2 místnosti. Venku samozřejmě tehdy nebyla tělocvična, ale pochybný dvůr a skleník, o který se staral učitel Rosťa Černý. Vše bylo opravdu strašně zanedbané, chaos, džungle. Šatny byly v dnešních kabinetech po celé škole – naprosto nepochopitelně se chodilo přezouvat např. do 2. patra (dnešní kabinet dějepisu nebo kabinet, kde je dnes nové schodiště k chemii) – v jedné malé místnosti mělo šatnu několik tříd. Už tehdy jsem měl na starost několik uklízeček – připadaly mi strašně staré a na práci neměly nic než ruce, hadr, kýbl, rejžák a smeták. Ve většině místností byly parkety, které se pravidelně o prázdninách drátkovaly a pastovaly – jejich práce byla nepoměrně složitější než dnes. Na půdě byla hromada harampádí, školník tam měl dokonce uskladněné seno pro králíky. Atmosféra v tehdejší budově se vůbec nedá popsat, vše bylo jiné – tmavé, zašlé. Jestli chcete vidět, jak tehdy budova gymnázia vypadala, zajděte se podívat před kancelář paní účetní – tam jsou fotky z tehdejší doby.

Jak se ti spolupracovalo s panem ředitelem Josefem Bílkem?

Byl to ředitel, se kterým jsem tady strávil nejkratší dobu (1982 – 86) a který o školu vlastně neměl moc zájem. Do Třeboně dojížděl z Jindřichova Hradce, byl filosofem, historikem, psal rád poezii a pro praktický management moc stavěný nebyl.

Vzpomínáš z téhle doby na nějaké učitele nebo studenty?

Určitě právě na Rosťu Černého, který tady učil biologii a zeměpis, pro děti toho hodně dělal. V učebně biologie měli biostěnu, chovali tam různá zvířata. Ze studentů vzpomínám třeba právě na ty, kteří nám letos zahajovali školní rok a kteří byli v té době téměř stejně staří jako já – Jirka Kasal a Honza Paďourek, dnes velmi úspěšní a vzdělaní pánové.

V roce 1986 přišel velký zlom – z gymnázia se odstěhovala základní škola a ředitelem se stává PhDr. Jaroslav Psík. Jak se ti spolupracovalo s ním?

Byl to pravý opak předešlého ředitele, protože se okamžitě pustil do péče o budovu. Měli jsme spoustu nápadů, ale samozřejmě chyběly peníze. Jako první jsme prakticky brigádnickou a svépomocnou cestou zrekonstruovali záchody, které byly v tristním stavu. Maltu chodil o prázdninách míchat i ředitel a stihli jsme to za dva měsíce. Pak jsme postupně zaváděli novou elektroinstalaci, opravovali podlahy, vodoinstalace – protože bylo najednou dost místa, mohli jsme si dovolit např. uzavřít půlku patra a pracovat i během školního roku. Za pana ředitele Psíka to byl doslova boom v rozvoji školy, moc mě to s ním bavilo. Vlastnoručně jsem zbořil 24 komínů i s větracími šachtami (dokud nebyla elektroinstalace, svítilo se petrolejovými lampami a ty se musely odvětrávat), pan ředitel mi na chvilku sehnal na pomoc 3 vojáky z místních kasáren. Tehdy jsme také poprvé vyměnili okna v aule. To bylo ještě před revolucí ´89.

Jak jsi vnímal právě porevoluční změny?

Pro nás bylo důležité, že se stal naším zřizovatelem Kraj, což otevřelo dveře dalším investicím. Začali jsme plánovat výstavbu tělocvičny – i když se zrealizovala až o 10 let později. Každý ředitel má nějaké plány a vize – některé zrealizovat stihne, některé čekají až na jeho nástupce. V roce 1992 se také měnila plynová kotelna. Pamatuji se na nové mladé učitele, kteří tady hodně začali měnit atmosféru – např. Ivoš Gonos nebo Petr Šerý.

V roce 1993 se postavila do čela gymnázia první žena – tehdejší dlouholetá učitelka Jana Bauerová, později Coufalová…

S ní jsme škole také hodně pomohli, zrealizovali hodně finančně náročných akcí – vyměnili jsme střešní krytinu (1994), okna, největším počinem byla v devadesátých letech určitě stavba tělocvičny (1997 – 98). Všechno jsem to tehdy dokumentoval, někde musí existovat videokazeta s časosběrnými snímky. Pamatuji si, že tenkrát stála tělocvična 16 milionů korun – a předloni jsme rekonstruovali záchody ve 3 patrech za 4,5 milionu, což je dokladem obrovských cenových skoků. Paní ředitelka se určitě také snažila školu posouvat dál – a to mě bavilo. Velkým snem pro nás už tehdy byla rekonstrukce půdy, dlouho se to ale táhlo (povedlo se to až v roce 2018). Z učitelů si pamatuju třeba na velkého bojovníka proti komunistům Martina Rosochu (v čemž jsme si hodně rozuměli) – kreativní učitel, se kterým jsme spolu s některými studenty naplňovali tehdejší rubriku v časopisu GYM Zapomenutá místa.

Od roku 2012 tady pracujeme spolu..

Ano, v mé pracovní kariéře jde o nejvýznamnější období – nastoupila jsi do funkce s úplně novou energií a tu jiskru se Ti povedlo zažehnout i ve mně. Moc mě i moji ženu Mirku hned na začátku naší spolupráce potěšilo a namotivovalo to, jak jsi nám dala najevo, že si naší práce vážíš.  Hned na začátku jsme také zjistili, že ve většině plánů jsme zajedno a velmi brzy jsme je také začali realizovat. Nový kolostav, boční východ, areál biologie, fyziky, informatiky, nová knihovna, boční východ, proměny jednotlivých učeben – a pak samozřejmě v roce 2018 půdní vestavba. Nový krov, nové učebny, nové zázemí pro učitele. Udělalo se obrovské množství práce i poté – kromě těch nezbytně udržovacích nejnověji venkovní úpravy s novou pergolou, toalety, bistro, nová okna v kabinetech, nádherná proměna auly. Budově se dal řád, její uspořádání má koncepci. A máme spoustu dalších plánů – u jejichž realizace už ale bohužel nebudu.

Co se ti z našich společných realizací líbí nejvíce, z čeho máš největší radost?

Určitě z půdní vestavby – využil se prostor, školu jsme zateplili. Realizace byla náročná, za půl roku bylo i s novým krovem hotovo. Měli jsme vždycky velké štěstí na firmy, se kterými jsme spolupracovali. Mrzelo mě, že jsme museli shodit původní dřevěný krov. Utěšuje mě, že v prostorách, které budeme rekonstruovat příští léto (prostor nad aulou), krásný dřevěný krov zůstane. Moc mě baví spolupráce s našimi absolventy/odborníky – máme skvělou zkušenost s architekty a dalšími profesemi a jsem rád, že z nich cítím respekt a snahu po sobě na našem gymnáziu zanechat co nejpozitivnější a nejprofesionálnější stopu. Mám rád propojování moderních technologií a materiálů s tradiční budovou (skleněné dveře, kovová knihovna, moderní schodiště) – vždycky jsem chtěl, aby ze školy dýchala historie, ale aby byla zároveň moderním prostředím splňujícím ta nejpřísnější estetická i technologická kritéria. V tom jsme byli vždycky zajedno a proto mě to tak bavilo.

Toho jsem si na naší spolupráci vždy nejvíc cenila – jak jsi přemýšlel moderně, jak jsi ochotně vymýšlel způsoby, jak realizovat i ty možná na první pohled nejbláznivější nápady (nejextravagantnější zůstává asi nová knihovna, hodně si slibujeme od nového přednáškového sálu v půdních prostorách)…

Ano, v tom jsme byli zajedno, vždy jsme se nakonec dokázali dohodnout – i když jsme samozřejmě neměli vždycky na všechno stejný názor. Také jsem byl pokaždé rád za jakoukoliv spolupráci s našimi absolventy. Obecně mám rád spolupráci s lidmi, kteří jsou iniciativní, mají nápady, umí si říct, co chtějí. Jsme tady pro učitele i pro studenty – a když nevíme, co chtějí, tak jim těžko můžeme vycházet vstříc, nemůžeme všechno vymýšlet za ně. Naštěstí jsme naprostou většinu změn na našem gymnáziu vymýšleli a realizovali s lidmi, kteří pak prostory využívali a využívají.

Jaká je to vlastně práce – být školníkem?

Myslím, že to vlastně tak těžká práce není – ale je velmi zodpovědná. Kotelna v budově funguje 24 hodin denně, je tady nastaveno spousta různých mechanismů, které je třeba kontrolovat. Člověk musí mít tenhle barák pořád pod kontrolou – jít sem na Štědrý den, na Nový rok, o svátcích, víkendech – přijdu, projdu, zkontroluji, zapíšu v kotelně do sešitu, že je všechno v pořádku. Když napadne sníh v neděli, jdu odklízet, když jedu na dovolenou, jsem neustále v kontaktu s vedením školy, musím mít připravené náhrady pro případ jakýchkoliv havárií, kritických situací. Budova třeboňského gymnázia má své obrovské kouzlo a jak já říkám – i své duchovno. Občas, když jsem školou procházel sám třeba potmě, se mi zdálo, že tu nejsem sám – jakkoliv jsem fyzicky opravdu byl. V suterénu pod schody jsem jednou silně cítil závan někoho, kdo okolo mě prošel…

Končíš svou profesní kariéru s velkou grácií – na začátku jsi mluvil o ruině a dnes je gymnázium jako budova v neskutečné kondici – po estetické i funkční stránce. Navíc máme spoustu dalších plánů…

Ano, myslím, že tak by to v životě mělo být – člověk by měl odcházet s pocitem dobře vykonané práce. Mě navíc práce vždycky bavila a naplňovala. Moc bych si přál, aby se povedly zrealizovat i naše další vize a to už chci přenechat mladším.

Tvého odchodu jsem se vždycky dost obávala – jsi pro mě člověk s vysokým lidským i profesním kreditem. Dlouho jsem přemýšlela o tom, kdo tě nahradí, zájemců o tuto práci bylo dost. S velkou úlevou jsem přijala nabídku, že po tobě převezme štafetový kolík tvůj prostřední syn Václav.

Václav se do prostředí gymnázia tenkrát narodil, 20 let tady v tehdejším školnickém bytě vyrůstal, má k této budově díky tomu velmi vřelý vztah, zná to tu. Se školnickou prací zkušenost nemá – ale to já jsem tehdy také neměl. Myslím si dokonce, že je to tak nejlepší, ať si najde svoji cestu. Do všeho ho budu postupně zasvěcovat a když bude potřebovat, pomohu mu – obecně se už ale do realizace budoucích plánů moc vměšovat nechci. Manuálně je Václav zručný praktický člověk - svépomocí si postavil dům. Důležitá je podle mě chuť do práce – a tu on projevil, řekl si o to sám. A mě samozřejmě těší, že chce jít ve stopách svého otce. Budu šťastný, když se mu povede školu zase posunout o kousek dál a já to budu moci z povzdálí sledovat.

Co plánuješ do budoucna?

Život by neměl být jen o práci. Chci si  - dokud mám dost sil – užívat života, svých dětí a vnoučat. Mám 3 syny a 4 vnoučata – Jonáše a Elenku v Čechách, Jenny a Anička jsou Američanky. Těším se na větší možnosti cestování, nejmladší syn žije v Americe, chci si dovolit za ním odjet i na delší dobu. Určitě budu pokračovat v taxikaření, které také provozuji skoro třicet let. Rád se setkávám se zajímavými lidmi – jakkoliv ti nejzajímavější zákazníci už mezi námi nejsou. Každopádně jsem se vždycky cítil především jako školník na třeboňském gymnáziu. Přeji všem, ať jsou šťastní a ať si užívají života. Strašně rychle to uteče.

Milane, moc děkuji za rozhovor, za Tvou dlouholetou službu pro naše gymnázium a hlavně za těch 12 let krásně dobrodružné a dělné spolupráce.

Anna Koktavá

foto: Oskar Špongr, 2.8 a Adam Kopeček, 6.8 (dron)